Vydal se jednoho dne tučňák Vasja na procházku a jak tak šel, potkal tučňáka Vovku.
"Ahoj tučňáku Vovko, starý bratře."
"Zdráv buď, tučňáku Vasjo, věrný druhu."
"Ty, Vovko, mně ti je dnes nějak smutno... Nevíš, čím by to mohlo být?"
"Vím, vím, Vasjo. To je tím, že tu máme tak málo světla."
"No jo, Vovko, ale co s tím? Jsme jen hadrové hračky a jsme v obyčejném pokoji a v žádném exteriéru. A navíc pan domácí hodně šetří elektřinou, poněvadž ji odebírá u ČEZu."
"To je zlé, Vasjo, můj věrný druhu. Ale já vím, co uděláme."
"A copak, Vovko, starý bratře?"
"Postavíme si iglů a dovnitř dáme pořádné světlo!"
"To je nápad, Vovko!"
I pustili se tučňáci do stavby. Pracovali a pracovali, až bylo iglů z plastikových kostiček konečně hotovo. Dovnitř umístili silnou lampu a už se těšili, jak si hezky užijí pořádného světla. Jenže co to? Do iglů se nevešli, postavili ho příliš malé!
"Co budeme dělat, Vasjo?"
"Coby, Vovko? Strčíme dovnitř aspoň hlavy, oči přece máme na nich, tak to stačí, ne?"
Jak řekli, tak udělali. Jenže ouha - světlo uvnitř bylo opravdu silné až příliš a milí tučňáci, navyklí na přítmí pokoje, oslepli a už nikdy se nemohli radovat ze svého slaboučkého osvětlení. Dobrou noc!
A máme příběh...